Když si Bůh šlehne
Bohové a extáze
Od nepaměti člověk hledal cestu k bohům. Ale možná ještě dávněji — bohové hledali cestu k lidem. V mnoha mytologiích se hranice mezi smrtelníkem a božským stírá právě skrze látky, které mění vědomí. Od posvátných nápojů až po mystické rostliny — drogy nebyly vždy hříchem. Často byly darem bohů samotných.
Božský nápoj nesmrtelnosti
V nejstarších náboženstvích se opakuje jeden motiv: existuje nápoj, který spojuje člověka s bohy.
Védská Indie ho nazývala Soma, Íránci zase Haoma. Nikdo dnes přesně neví, jaká rostlina za nimi stála – teorie sahají od muchomůrky červené až po ephedru nebo konopí. Jisté je, že Soma byla považována za tekuté světlo, které přinášelo inspiraci, sílu i osvícení.
V Rigvédě stojí:
„Napij se Somy, ó Indro, aby ses stal nesmrtelným.“
Soma nebyla jen obětí bohům – byla samotným mostem mezi světy. Umožňovala kontakt s božským řádem a zároveň posilovala tělo, mysl i ducha.
Řecko – božský šílenec a víno poznání
V řeckém světě se extáze pojila s Dionýsem, bohem vína, tance a opojení. Ale jeho víno nebylo obyčejný alkohol. Bylo to rituální médium, skrze které lidé odkládali společenské masky a dotýkali se něčeho syrově božského.
Dionýsovské slavnosti — Bakchanálie — měly podobu extatických tanců, zpěvů a často i šílenství. To šílenství (mania) nebylo vnímáno negativně, ale jako dotek božské inspirace.
Filosof Platón napsal, že existuje „božské šílenství“, které přichází od Apollóna, Dionýsa, Múz a Afrodity — a každé z nich přináší jiný druh vhledu.
Opojení tedy nebylo útěk, ale vstup do prostoru, kde rozum ustupuje pravdě.
Severské mýty – berserkové a muchomůrka
Na severu Evropy se zase vypráví o bersercích, bojovnících Odina, kteří padali do transu před bitvou. Podle moderních teorií tento stav mohli vyvolávat pomocí muchomůrky červené (Amanita muscaria).
V runových písních se mluví o „horké krvi bohů“, kterou pili před bojem. Věřilo se, že tím přijímají božský vztek a odvahu samotného Odina.
Odin sám získal moudrost požitím „medoviny básníků“ – kouzelného nápoje, který mu dal schopnost prorokovat a inspirovat. V severském světě tak omámení znamenalo splynutí s božskou silou, která není lidská, ale proudí skrze člověka.
Mezopotámie a Egypt – bohové vonného dýmu
V Mezopotámii se bohové vyvolávali kouřem kadidla – směsí pryskyřic a bylin, které měly navodit změněné vědomí. Kouř byl symbolem duše stoupající k nebesům.
V Egyptě byla droga spojena s posvátnou vůní modrého lotosu. Dochované malby ukazují faraony a božstva, jak přivoněním květu vstupují do stavu klidu a vize. Modrý leknín měl uvolňovat napětí a otevírat srdce — byl tedy květem rovnováhy mezi světem živých a mrtvých.
Amerika – duchové rostlin
V Jižní Americe domorodé kmeny tvrdí, že ayahuasca, peyotl nebo tabák nejsou jen rostliny. Jsou to bytosti s duší.
Šaman, který pije ayahuascu, nevnímá, že pije „drogu“ – ale že vstupuje do rozhovoru s duchem rostliny. Tato filozofie ukazuje zcela jiný vztah k psychotropním látkám: nejsou prostředkem k úniku, ale spoluprací mezi člověkem a přírodou.
Božské omámení dnes
Moderní člověk ztratil kontakt s rituálem, ale touha po transcendenci zůstává. Od meditace po psychedelický výzkum – stále hledáme způsoby, jak „rozpustit hranice“.
Zatímco starověké kultury měly pro omámení přesná pravidla, my se k nim teprve znovu učíme vracet.
Drogy v rukou bohů nebyly hříchem, ale symbolem poznání. Byly způsobem, jak překročit smrtelnost a zahlédnout kousek věčnosti. Možná právě proto zůstává motiv posvátného nápoje, rostliny nebo kouře věčný — protože v sobě skrývá archetypickou lidskou touhu po spojení s něčím větším.